kontakt

„Dobrou práci poznáte podle toho, jak je udělaná tam, kde není vidět“

Jan Králík

Narodil jsem se v roce 1954 v Praze rodičům, kteří se sem dostali řízením osudu z Teplic (maminka Erna, učitelka angličtiny) a ze Vsetína (táta Jaroslav J., grafik a malíř). Vyrůstal jsem na lhotákovské periferii Strašnic na ulici, která byla tehdy bezpečná, zákoutí tajemná a sousedé přátelští. Zní to dnes šíleně, ale už ze školky jsem chodil domů přes pole dva kilometry sám s klíčem na krku. Kromě okolí cyklistického stadionu na Třeběšíně jsem si zamiloval Křižany pod Ještědem, kde rodiče koupili roubenou chalupu ještě před tím, než jsem se narodil a než to začala být móda. S tamními kluky se kamarádím dodnes.

Škola byla bez problémů, gymnázium s problémy. Začal jsem tam chodit v září 1969. Rok po sovětské okupaci přituhovalo a ve škole to bylo cítit, také jsem v patnácti začal dospívat, což mě zaměstnávalo víc než učení. Ze všeho nejlepší byly týdenní chmelové brigády na jaře (drátkování) a na podzim (česání). Měli jsme skvělou třídu, dodnes se mnozí scházíme častěji než jednou ročně. S kantory to bylo neslavné. Každopádně jsem odmaturoval na první pokus s mizerným výsledkem a ještě mizernějším posudkem. Pochopitelně mi ho třídní profesorka neukázala, ale převyprávěla mi ho spolužačka. Náhodou se jí dostal do rukou jako brigádnici na studijním oddělení Fakulty žurnalistiky UK, kam jsem se hlásil. Pamatuji si jen poznámku „Pozor otec!“. S pozorotcem (a jistě i s tou maturitou) mě nepřijali. Nastoupil jsem do ČTK k dálnopisu, kde jsem odtrhával zprávy, které z něho lezly, a nosil je vedle ke směnaři ku schválení. Tak měla vypadat moje novinářská praxe s 800 Kčs měsíčně hrubého, s níž jsem doufal dostat se za rok na žurnalistiku. Měl jsem štěstí, za dva měsíce mě dali k dispozici do pražské redakce a svěřili mi zpravodajství o dopravě, vykolejených tramvajích, zlomených nohách, týdnech bulharské kuchyně a podobných znamenitostech. V četce jsem se naučil psát nejen rychle, ale i v kulometné palbě desítek mechanických psacích strojů, do nichž na zpravodajském sále bušili kolegové.

Po dvou letech (a dvou dalších marných pokusech na FŽ UK) mi moje vedoucí dojednala schůzku se svým manželem, JUDr. Karlem Helmichem, sekretářem Světa motorů. Zrovna tam měli volné místo a přijali mě. Tady musím zmínit šéfredaktora SM Miroslava Ebra. Ne že by neměl mouchy, ale přijmout tehdy dvaadvacetileté ucho se čtyřkami na maturitním vysvědčení a dvouletou praxí, byl od něho odvážný krok. Já na jeho místě bych to neudělal.

Ve Světě motorů byla dobrá parta a já si tam našel svou parketu. Nutno připomenout, že Svět motorů byl tehdy prestižní časopis s ohromujícím nákladem 360 000 výtisků týdně. Dál jsem se hlásil na vysokou školu. Když mi počtvrté poslali zamítnutí, napsal jsem na ÚV KSČ, předsednictvo vlády a ministerstvo školství, že chci znát důvod, proč nemohu studovat to, čím se živím. Žádná odpověď. Ale příště se mě u zkoušek na fakultu na nic neptali a vzali mě. Asi přišel pokyn, ať nejsou s potížistou problémy. To bylo studium! Například vědecký ateismus četla z papíru nějaká paní jazykem žižkovské domovnice. Nebo docent, který si vzal Rusku pro jistotu i s jejím příjmením, nebo… V kruhu bylo několik skvělých lidí, například Honza Jiříček, jemuž se podařilo ututlat, že v roce 1968 zakládal Klub angažovaných nestraníků – KAN. Byla to organizace, která pak komunistům ležela tak strašně v žaludku, že jsme ve Světě motorů nemohli psát o královehradeckém automobilu Aloise Nejedlého z doby před první světovou válkou – na chladiči nesl značku KAN.

V roce 1980 jsem se oženil, manželka Eva je lékařka, věnuje se léčbě závislosti na tabáku. V roce 1983 se nám narodil syn Honza, dnes už také otec (Adam, 2011). Vystudoval Literární akademii Josefa Škvoreckého, je na volné noze a pracuje jako něco, co neumím popsat, ale vypadá, že ho to baví a že je spokojený. Fakultu jsem absolvoval s menšími problémy než gymnázium. V redakci Světa motorů jsem vydržel devět let do roku 1984, kdy mi potřetí nabídli vstoupit do KSČ. Takže jsem odešel.

Nastoupil jsem do NADASu, Nakladatelství dopravy a spojů, do oddělení propagace jako jediný jeho zaměstnanec. Byl to nejhorší rok mého profesního života, protože tam nebylo do čeho píchnout. NADAS vydal jednou do roka jízdní řád, tiskl z kartonu vlakové jízdenky a sem tam nějakou publikaci. S ředitelem jsme si nepadli do oka, takže svoji první knížku, která vyšla právě tam (Parní symfonie), jsem musel podepsat jménem svého kolegy, a druhou (A přece se točí) vydali pět let poté, co jsem odevzdal rukopis a už tam dávno nepůsobil.

Vydržel jsem to rok, během něhož jsem úporně pracoval na tom, abych mohl být na volné noze. Tenkrát to bylo prakticky vyloučené, nemožné, zásadně se nepovolovalo. Takže od září 1985 jsem na volné noze.

Na sklonku roku 1984 jsem vedl časopis Auto&moto veterán, který vznikl jako „metodická pomôcka pre riadenie roboty ZO Zväzarmu v odbornosti historických vozidiel, určená pre vnútornú potrebu ZO Zväzarmu“. Vydávat tehdy neoficiální časopis byl trestný čin. Avšak metodickou pomůcku pro slovenskou základní organizaci Svazarmu, která měla asi 20 členů, to šlo. Svaz pro spolupráci s armádou byla polovojenská organizace, pod jejíž křídla se schovali i veteránisté. „Pomôcka“ vyházela tři roky, na křídě a s barevnou obálkou v nákladu až 2000 kusů.

V roce 1985 jsem začal spolupracovat se Studiem Shape, skupinou výtvarníků, architektů a scénáristů. Vyhráli konkurz na řešení ústředního pavilónu pro Expo ´86 v kanadském Vancouveru. Mým úkolem bylo vyhledat nejzajímavější exponáty z dosažitelných evropských a amerických technických muzeí.

Na volné noze jsem psal pro Technický magazín (moc dobrý měsíčník) a Československou Motor Revue, která vycházela jen v jazykových mutacích. Řízením různých okolností a náhod (a také díky šéfredaktorovi ČMR Jiřímu Hájkovi) jsem v roce 1988 vyjel na Rally Paříž-Dakar, kdy Karel Loprais poprvé vyhrál kategorii kamiónů. Byla to úžasná zkušenost.

V roce 1990 jsem začal působit v jedné z prvních reklamních agentur. Studio Shape převzalo zastoupení nadnárodní agentury Saatchi & Saatchi. Bylo to naprosto nové a zajímavé. Po dvou letech jsem přešel do agentury Studio Beam a vydržel tam (hlavně díky jejímu majiteli Ing. Honzovi Vávrovi) až do roku 2000. Tehdy jsem se s reklamou s ulehčením (ale nikoli s Honzou) definitivně rozešel. V reklamě jsem působil jako kreativní ředitel, vzpomínám si už jen na animovaný televizní spot na holicí strojek Philishave „Proletáři všech zemí, holte se!“, v němž jsme zbavili vousů Lenina, Marxe i Engelse a za který jsme s Pavlem Koutským dostali Louskáček, či jak se ta cena jmenovala.

Kromě toho jsem psal knížky a propadl historickým velocipédům. V roce 1987 se mi podařilo vyklouznout na tři dny za ostnaté dráty do Holandska na sraz jejich sběratelů. Bylo rozhodnuto. Historické motocykly, jichž jsem měl pár v různém stupni rozkladu, jsem vyměnil za kola. V roce 1993 jsem spolu s kamarády uspořádal v Praze International Veteran Cycle Association Rally, na kterou přijelo 350 nadšenců z celého světa. Tím nás tato mezinárodní rodina přijala. Téhož roku jsme v Praze s přáteli resuscitovali Český klub velocipedistů 1880, nejstarší svého druhu ve střední Evropě, který v 50. letech zadusila socialistická tělovýchova. Obnovený ČKV 1880 je známý především svými reji – umnou choreografií na vysokých kolech za zvuků předehry k Rossiniho opeře Straka zlodějka. Stálo nás to dost sil a modřin.

Mnohokrát jsem navštívil International Cycle History Conference s přednáškami na téma historie cyklistiky a výroby jízdních kol. V roce 2010 jsem ji s pomocí přátel z Českého klubu velocipedistů, Prvního českého muzea cyklistiky a NTM uspořádal u nás. S Národním technickým muzeem jsem úzce spojen, na začátku 90. let jsem tam spravoval sbírku cyklistiky, v roce 2011 uspořádal expozici jízdních kol v nově zpřístupněné Dopravní hale, jsem členem vědecké rady a předsedou redakční rady.

Spolupracuji od samého vzniku s Centrem paraple, vlastně ještě před tím, než vzniklo. Technický magazín otiskl mou reportáž o vozíčkářích, vyšla na sklonku socialistického pokusnictví. Bylo z toho nějaké popotahování, protože z ní četli na štvavé vysílačce. Tak jsem získal řadu dobrých kamarádů.

V roce 1993 jsem připravil na rakouském zámku Schwarzenau českou část evropské výstavy o vývoji jízdního kola, na níž participovali zahraniční sběratelé a několik muzeí. Téhož roku jsem v NTM produkoval výstavu Americká kola ze sbírky nizozemského muzea Velorama. V roce 2001 jsem připravil scénář a produkoval výstavu Století motorizmu jako doprovodnou akci Autosalonu Brno 2001. Téhož roku podobně výstavu Kolo na každý způsob jako doprovodnou akci veletrhu Sportlife Brno. Jak se rodí automobil byla výstava, kterou jsem připravil pro Autosalon Brno 2003. V roce 2005 jsem se jako scénárista podepsal pod výstavu 100 let historie automobilů L&K-Škoda. V letech 2004 a 2005 jsem byl prezidentem International Veteran Cycle Association.

Od začátku vydávání (2000) pravidelně přispívám do časopisu Motor Journal, a jsem členem jeho redakční rady.

Když to jde (a chcete-li, jde to vždycky), sednu na kolo, vysoké nebo běžné, to je jedno, nejraději ale, má-li nějakou historii. Nejčastěji jezdím na silničce osazené duracem po kamarádovi Jardovi Majerovi, který nás už bohužel opustil. A tak i když jedu sám, nejsem sám.

More