A přece se točí

„Dobrou práci poznáte podle toho, jak je udělaná tam, kde není vidět“

A přece se točí

O počátcích sběratelství veteránů v Čechách

"Jízda je použitím dlouhých od přední k zadní nápravě jdoucích per, přes jeho lehkost pohodlná a jeho poloha v zatáčkách vzhledem k jeho nízké stavbě, překvapující."

Stavěli jste barák? Jsou to ale galeje, co? Cihly, malta, písek, cement, sousedi a příbuzní na průběžných kolaudacích, zkrátka děs. Když Jiří Beran ozdobil hrubou stavbu svého rodinného domku čerstvou májkou, přijela od Jičína sestřenice s manželem. Prošli dům od sklepa po střechu a pak si všichni společně sedli ke kávě. Řeč se točila kolem obýváku, kuchyně, došlo i na garáž. Proč je tak veliká? Koupí si nějaké nové auto? Když auto, tak jedině starý, prohlásil rezolutně přidavač, zedník a pan domácí v jedné osobě. A to bylo jeho štěstí.
– Nechceš gatr?, zeptala se sestřenice.
– Katr? Co bych dělal s pilou?, nechápal Jiří Beran.
– Ale né katr, já říkám G-A-T-T-E-R, hláskovala příbuzná.
– Co je to?, nechtěl věřit svým uším.
– No, přece takový starý auto. Stojí u nás v kůlně u baráku, poučila ho sestřenice. V jejich očích poněkud klesl. On nezná...

“Pevnost provedení jest přes jeho lehkou váhu, následkem použití málo ale zato masivních částí z nejlepšího materiálu, význačné.”
I když se už dál nevyptával, nedala mu ta neznámá značka vozu spát. Co to může být? V životě nic podobného neslyšel. Gatter. Asi něco německého. Nebo ne? Pojede se podívat.
Příští sobotu lešení na domku osiřelo, rodina vyrazila k Jičínu za dobrodružstvím. Skrývalo se pod hromadou špalků, které bylo třeba odházet. Stroj vytlačili, vyprášili pavouky a rozpačitě obhlíželi. Vypadalo to uboze. Nejen svým současným stavem, ale celkovou konstrukcí a řešením. Taková aerovka, ale nějaká scvrklá, jakoby pokapaná citrónem.
“Od zpětného chodu mohlo býti upuštěno, poněvadž následkem jeho krátkého rozvoru náprav otočí se
na normální silnici a ostatně jednou rukou zpět se utlačí.”
Přepravit vůz nebyla taková dřina, jako spíš ostuda. Pneumatiky byly nikoliv zteřelé, ale shnilé, celé to
vypadalo jako nepovedený kutilský kus. Sestřenice si celkem oddechla. I když se s vozem jezdit nedalo, i když nehrozilo, že by v něm ještě někdy vyrazila, zbavila se tímhle darem i vzpomínek na kanadské žertíky, které musela se svým manželem v mládí překousnout. Vysadit vůz na střechu nějaké hospody, kde se konala vesnická zábava, patřilo už vlastně ke krajovému obyčeji. Kolikrát museli oba vystoupit a tlačit vůz do kopce, který by se dal vyjet na kole…
“Vodou chlazený dvoutaktní motor dá vozu tomu značného zrychlení a je při volném převodu, všech
naskytujících stoupání mocen.”
Kolikátým byl Jiří Beran majitelem? Těžko říct. Příbuzní koupili vůz od někoho, kdo ho . . . Horký
brambor, či snad brambůrek jménem Gatter, šel z ruky do ruky. Až ted’ doplul ke svému poslednímu
majiteli. Ten se totiž začal darovanou troskou zabývat. Co to je?

  • Jan Králík
  • Vydáno v roce 1989 nakladatelstvím NADAS
  • 190 stran
  • ISBN: 80-7030-022-1