Kola? Historická? Výstava? Tady? To bude asi mýlka. Zatrnulo nám. Rychle parkem k zámku do recepce.
Ve vestibulu telefonista u telefonu, pokladní u kasy, dva hlídači v uniformách a slečna u stolku s letáčky.
Kola? Historická? Výstava? Tady? To bude asi mýlka, kroutilo pět hlav skepticky.
Teď už v nás hrklo. Můžeme mluvit s kurátorem? Telefonista u pultu s centrálou něco psal na papírek. Co je to? Číslo na kurátorku. Kde sedí? O patro výš. Nemůžete tam cinknout? Nemohl.
Mobilem jsme zavolali z přízemí v Sceaux přes Prahu do prvního patra v Sceaux. A bylo vyhráno! Milá kurátorka se nás ujala a zavedla do ráje. Viděli jsme nejen vystavená kola, ale i ta v depozitáři. Ale to už je jiná písnička.
Fotografie:
1 a 2
Zátiší s mišódkou a kurtizánou Blanche d'Antigny (1869, 41,3 × 33,2 cm) Henri de l'Etanga (1809–1873). Slečna Blanche bylo prý krásné a bez pochyb divé děvče, střídavě cirkusová umělkyně, modelka, herečka a průběžně blízká přítelkyně mnoha zámožných pánů, které úspěšně přiváděla na mizinu. Tuto múzu Druhého císařství (1852–1871) proslavil Émile Zola v románu Nana. Obraz je výjimečný svým námětem. V časech kostitřasů bylo prakticky nemyslitelné, aby ženy na takovém stroji jely, někde dokonce musely mít úřední povolení, aby směly navléknout kalhoty, v nichž je Blanche zachycena. Stroj je zobrazen věrně a není pochyb, že pochází z dílen Michaux/Compagnie Parisienne
3
Prototyp vysokého kola Clément s pohonem předního kola nohama i rukama. Vyřešili to dvojími řídítky. Ta první, kdy stačilo jen šlapat, jsou jednoduchá rovná, ta druhá představují komplikovaný a těžký systém táhel. Bylo-li třeba pomoci si rukama, jezdec vyklopil madla, čímž se prodloužila páka a ulehčila práce, a začal "pumpovat". Pumpovat musel nejspíš co chvíli. Když jen šlapal, spotřebovala se část energie na pohon pákového aparátu, pevně spojeného s pedály, který nešlo odpojit. Chudák testovací jezdec. Ani tudy cesta nevedla.
Kola? Historická? Výstava? Tady? To bude asi mýlka. Zatrnulo nám. Rychle parkem k zámku do recepce.
Ve vestibulu telefonista u telefonu, pokladní u kasy, dva hlídači v uniformách a slečna u stolku s letáčky.
Kola? Historická? Výstava? Tady? To bude asi mýlka, kroutilo pět hlav skepticky.
Teď už v nás hrklo. Můžeme mluvit s kurátorem? Telefonista u pultu s centrálou něco psal na papírek. Co je to? Číslo na kurátorku. Kde sedí? O patro výš. Nemůžete tam cinknout? Nemohl.
Mobilem jsme zavolali z přízemí v Sceaux přes Prahu do prvního patra v Sceaux. A bylo vyhráno! Milá kurátorka se nás ujala a zavedla do ráje. Viděli jsme nejen vystavená kola, ale i ta v depozitáři. Ale to už je jiná písnička.
Fotografie:
1 a 2
Zátiší s mišódkou a kurtizánou Blanche d'Antigny (1869, 41,3 × 33,2 cm) Henri de l'Etanga (1809–1873). Slečna Blanche bylo prý krásné a bez pochyb divé děvče, střídavě cirkusová umělkyně, modelka, herečka a průběžně blízká přítelkyně mnoha zámožných pánů, které úspěšně přiváděla na mizinu. Tuto múzu Druhého císařství (1852–1871) proslavil Émile Zola v románu Nana. Obraz je výjimečný svým námětem. V časech kostitřasů bylo prakticky nemyslitelné, aby ženy na takovém stroji jely, někde dokonce musely mít úřední povolení, aby směly navléknout kalhoty, v nichž je Blanche zachycena. Stroj je zobrazen věrně a není pochyb, že pochází z dílen Michaux/Compagnie Parisienne
3
Prototyp vysokého kola Clément s pohonem předního kola nohama i rukama. Vyřešili to dvojími řídítky. Ta první, kdy stačilo jen šlapat, jsou jednoduchá rovná, ta druhá představují komplikovaný a těžký systém táhel. Bylo-li třeba pomoci si rukama, jezdec vyklopil madla, čímž se prodloužila páka a ulehčila práce, a začal "pumpovat". Pumpovat musel nejspíš co chvíli. Když jen šlapal, spotřebovala se část energie na pohon pákového aparátu, pevně spojeného s pedály, který nešlo odpojit. Chudák testovací jezdec. Ani tudy cesta nevedla.